Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Tohle se stalo strašně dávno, ještě za minulého režimu. Studovala jsem italštinu a získala stipendium na univerzitě v italské Peruggi. Díky tomu jsem směla vycestovat. Od tehdejšího ministerstva zahraničních věcí jsem dokonce obdržela kapesné ve výši sto tisíc lir. Nebylo to moc, tak na jednu noc v hotelu. A jízdenku na vlak. Do Itálie.
Kdysi jsem se živila jako manažerka třešňového sadu. Krásná práce na Novém Zélandu. Najímala jsem lidi a celou několikatýdenní sezónu se starala o řádný sběr třešní. Rok co rok. Rukama mi prošly stovky brigádníků z celého světa. A musela jsem být tvrdá. Neděláš rychle nebo nesbíráš kvalitní plody? Tak máš padáka a dál se nebudem bavit!
Bylo mi tenkrát dvacet a pobývala jsem v Battiru u rodiny, co měla Ahmada. Kromě dalších synů. Ale Ahmad byl kamarád. Vzal mě do Jeruzaléma. Chtěla jsem na Chrámovou horu, vidět Skalní dóm. Tím spíš teď, v čase Ramadánu!