Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Každý z mé skupiny cestovatelů ví, jak probíhá odbavení na letišti, konkrétně co se na palubu nesmí vzít. I přesto sem tam někdo o něco přijde, taková už jsou pravidla. Ale co mi nedávno předvedl pan Konipásek, to byl husarský kousek!
Přiletěla jsem se svou skupinou do Kodaně a čekali jsme na kufry. Každý už ten svůj měl, až na pana Poštolku. Tak jsme čekali dál, ale na pásu už nějakou chvíli jezdilo jediné zavazadlo, a to černý kufr. Opatrně jsem se pana Poštolky zeptala, jestli to vážně není jeho, ale s jistotou odpověděl, že sice měl přesně takový, ale s modrou rukojetí. Takže náš zájezd To nejlepší z Kodaně vypadalo hned zkraje na pěkný malér.
V Benátkách dopřávám svým cestovatelům plavbu po kanálu Grande, aby si prohlédli ty nádherné paláce, kolem kterých gondola proplouvá. Odpoledne bývají u pokladen dlouhé fronty, a tak jsme si i tentokrát koupili lístky hned ráno. Jedná se o kus modrého papírku, který platí kamkoliv, ale naši trasu jsem svým lidem ukázala, včetně čísla loďě. Jenže to jsem netušila, že mám ve skupině panikářku...
Dnešní historka je zase z letiště. Před odletem do Černé Hory jsem se s mou skupinou sešla v odletové hale, ale naše odbavovací přepážka ještě nebyla otevřená. Usadili jsme se tedy do křesílek a společně čekali. Postupně jsme se taky střídali ve vzájemném hlídání si kufrů, když si někdo potřeboval odskočit. Až si jedna paní dala hlídat kufr a současně s ním odešla...
Coby průvodkyně jsem kdysi vzala svou skupinu Čechů na prohlídku solných dolů v polské Wieliczce. Setkali jsme se tam s jinou partou, byl to takový národnostní mix. Brzy jsme tak zjistili, jak to může dopadnout, když Mexičany přivedete k soli...